Co už moje tělo, co už vydrželo? ANEB obraz Příběh mého těla

Můj nejintimnější malířský počin. Více už se opravdu odhalit nejde, a asi se o to už nikdy příště nepokusím. Chci vám povyprávět Příběh mého těla.

Znáte písničku Ewy Farne Tělo? Určitě jste ji už slyšeli. Ve mně tahle píseň probudila něco, co spalo hlubokým, nuceným spánkem, protože se to bálo vyjít na světlo mého vědomí. 

Já se ale svých hlubin nebojím. Jako Štír jsem přece zrozená pro temnotu. A tak, za pobrukování následujících veršů, vznikl tento obraz. 

Co už moje tělo
Co už vydrželo?
A dovedlo mě až tam, vždycky až tam
Tam, kam mělo 

Říká se, že tělo je jedna velká kronika, která si pamatuje každé zranění, bolístku a oděrku, kterou za svůj život utrží, přestože se kůže dávno zahojila. Přestože naše paměť dávno zapomněla.

Tento obraz je právě o jizvách, mých jizvách, které už budu mít navždy. Už se nikdy nezahojí, navždy mi budou připomínat, co moje tělo vydrželo, zvládlo - a přežilo. Co já jsem přežila.

Díváte se na autoportrét mé ,,maličkosti”. Používám uvozovky, protože jsem poněkud kypřejších tvarů. Růžové barvy a meditativní, snový nádech nejsou náhodou: přestože jde o vážné téma, barvami dávám najevo naději, radost ze života a úctu ke svému tělu.

Posaďte se prosím, začínám vyprávět.

Když nejde o život, nejde o nic

,,Obyčejné” jizvy jsem na obraz nemalovala. Takových máme všichni určitě spoustu. Odřené koleno z pádu z hromady dřeva (má nejstarší a paradoxně největší jizva). Zubatý klikyhák již zesnulé dalmatinky, která se příliš rozvášnila při hře. A tak dále.

V tomhle obraze se soustředím jen na ty velké, zlomové okamžiky, které mé tělo přežilo. A teď, poprvé v životě, o nich veřejně promluvím.

Nádor, boj o život a koleno v háji už v 15 letech

Zní to děsivě, že? Když ale život servíruje kruté zářezy na konto vyhraných bitev postupně, dá se to zvládnout.

Nejstarší z nich jsou dva nenápadné křížky na koleni. Ty mám z artroskopie neposlušné čéšky, která mi začala vyskakovat z kolenní jamky, když mi bylo kolem 15 let. To je tak, když si pod vlivem adolescentních hormonů namluvíte, že jste tlustí, přestanete proto jíst. Naopak začnete zarputile běhat v nějakých random rozšlapaných teniskách, které vám k tomuto účelu půjčí kamarádka.

Špatné boty, špatná technika běhu, špatný přístup k sobě a k tomu vrozená hypermobilita. Jinak to dopadnout nemohlo. 🤷🏻‍♀️

Střih. Bylo mi 18 a právě jsem přežívala první semestr na vysoké škole v našem druhém největším městě. To pro holku z vesnice, jejíž domov leží na štěrkové ulici končící slepě v lese, působilo jako hrůzostrašná džungle. Nové prostředí, nová škola, noví lidé, doznívání šíleného stresu ze šikany na střední - ejhle, nádor v prsu.

V tom věku mi moc nedocházelo, co to může znamenat. Zatímco moje máma ronila na vyšetřeních slzy, já se cítila jako v cizím těle. Odosobněná. Ten pocit, že v sobě máte něco, co tam nepatří - a navíc když si to dokážete nahmatat - je naprosto odporný.

Zlobila jsem se na své tělo, že mě takhle zradilo, že tomu dovolilo růst.

Na operaci jsem čekala tři měsíce. Stále jsem chodila do školy, osamělejší a ztracenější než předtím. Navíc jsem věděla, že z určitých důvodů semestr nedokončím, školu opustím a budu si muset hledat svou první práci. 

Přežila jsem dvě operace, a to mi nebylo ještě ani dvacet.

Ta největší bitva ale měla teprve přijít.

Přijít o pár hodin později, nebyla byste tu

O tři roky později, dva týdny do Vánoc. Vypadalo to jako normální den. Ráno jsem jela do práce, odučila dvě hodiny, zašla si na záchod. Při vykonávání velké potřeby jsem na vteřinu pocítila něco v podbřišku - jako když praskne nitka.

Nevěnovala jsem tomu pozornost. Výuka pokračovala. Začalo mě bolet břicho, ale říkala jsem si, že to bude PMS.

S každou další hodinou se však bolest v podbřišku stupňovala. Nezvládla jsem sedět, byla to řezavá agonie. Ani nevím, jak jsem dojela domů.

Stěží jsem se vydrápala do pátého patra našeho paneláku. Doma mě vítal Rufík, ale já věděla, že ho prostě nezvládnu vyvenčit. Volala jsem manželovi, tehdy ještě příteli, aby hned vyjel z práce, že chci do nemocnice. Cesta mu trvala dlouho, dorazil až večer v šest.

Ta šaškárna, kterou předvedli v nemocnici, by vystačila na celou povídku. Řeknu jen to, že mě vyšetřovali tři hodiny,  přehazovali si mě z jednoho potemnělého oddělení na druhé jako horkou bramboru.

Mladý, a nejspíše nedostatečně kompetentní doktor na urgentu mě chtěl poslat domů, že mi nic není. Jen zázrakem se rozhodl vyzkoušet poslední vyšetření - gyndu.

A tam mi gynekolog v devět hodin večer oznámil, že mám na vaječníku cystu velikosti obřího pomeranče, ta že praskla a masivně krvácím do dutiny břišní. A že se za půl hodiny uvidíme na sále.

Dodnes se divím, jak v klidu jsem byla. Jen se mi roztřásly ruce, když mi začal odříkávat možná rizika operace. Mezi nimi to, že bych mohla přijít nejenom o možnost mít děti, ale také přijít o život.

Než mě na sále uspali, vyděšeně jsem se modlila. Byla jsem na Boha naštvaná, že si mě už chce vzít k sobě.

Ještě ne, ještě je moc brzo, ještě za Tebou nechci…

Přežila jsem.

Uběhlo pár let, a stále jsem tady. Jestli můžu mít děti, se teprve ukáže.

Ale jsem tady. To je hlavní. V hlavě mi totiž dodnes rezonují slova gynekologa, který mě operoval:

,,Kdybyste přišla o pár hodin později, už byste tu nemusela být.”

A co teprve, kdyby věděl, že mě jeho mladý kolega chtěl poslat domů.

Dodnes nad tím občas přemýšlím. Jaká náhoda rozhodla o tom, jestli přežiju, nebo ne.

Příběh mého těla nekončí. Doufám.

Jizvy mi budou nadosmrti připomínat, co všechno jsem zvládla.

Ovlivnily mě tyhle traumatické zážitky? Samozřejmě.

Začala jsem přemýšlet o tom, jaký vztah mám k člověku, se kterým budu do konce svého života - sebou samotnou.

Stále mám tenhle vztah kam posouvat, stále se o sobě něco dozvídám. Nepřestávám se učit mít se ráda. 

A o tom je můj obraz.

O našem vztahu k sobě, ke svému tělu a respektu k těžkostem, kterými nás provedlo. A že naše tělo je dar, který zvládne mnohdy nemožné.

My pro něj můžeme udělat na oplátku to nejmenší - přijmout ho, s láskou o něj pečovat a milovat ho. Jsme v tom přece spolu, až do konce našich dnů.

A jaký je příběh VAŠEHO TĚLA?

P.S.: Obraz je neprodejný. Pro nikoho jiného totiž nikdy nebude znamenat to, co pro mě. Má cenu mého života.