O mně

Pocházím z města Jablunkov v lůně Beskyd, jsem tedy hrdá "gorolská" rodačka z hor. Hory jsou pro mě srdcovou záležitostí.

Po základní škole jsem si vybírala mezi střední uměleckou školou a gymnáziem - zvítězilo gymnázium. Z Třince jsem zamířila na vysokou školu do Ostravy a vystudovala jsem tam učitelství českého jazyka a literatury a výtvarnou výchovu na Ostravské univerzitě. Už při studiu jsem pracovala na částečný úvazek ve školství a můžu s hrdostí prohlásit, že kromě vysoké školy jsem si zkusila úplně všechny stupně vzdělávání. 

Nyní už třetím rokem spokojeně učím na plný úvazek na gymnáziu a střední odborné škole. Mým polem působnosti je samozřejmě čeština a výtvarka. Aktuálně bydlím ve Frýdku-Místku.

To byl můj profesní život. Oficiálně jsem tedy učitelkou, srdce mě ale odjakživa volá k umělecké tvorbě. 

Odmala miluji knihy a komiksy. Kreslím prakticky od chvíle, kdy jsem udržela v ruce tužku. Někdy ve 12 letech jsem si vytvořila přezdívku, která mě doprovází už nějakých 15 let - NiaZaksa.

Za ty roky jsem si vybudovala osobitý styl, který nazývám cartooningový (chcete-li komiksový). Moje obrázky jsou hravé, přímé a věřím, že mají divákovi co vyprávět.

Od vysoké školy se odborně zajímám o komiksy - o jejich teorii, dějiny a samozřejmě praxi. Speciálně mě pohltily komiksové adaptace slavných literárních děl, kterým jsem věnovala obě své vysokoškolské práce. Ta magisterská (diplomová) byla dokonce oceněna na Studentské vědecké konferenci.

Šest let mi trvalo, než jsem dokončila svůj první komiks, kterým jsem si oťukávala svou unikátní metodu doslovného převádění textu do obrazu - Apokryfy od Karla Čapka. V současnosti pracuji na komiksové adaptaci Babičky Boženy Němcové.

Už druhým rokem tvořím kalendáře pro mopsí páníčky, protože sama jsem milující mamušou jednoho takového plyšáka.

Od roku 2025 jsem členem výtvarného klubu Rosenfeld.

Jsem nadšená, když můžu svými obrázky přinést druhým radost. Jsem vděčná, když mi klienti píší, jak jim třeba kalendář nebo kreslená portretura vždycky vykouzlí úsměv na tváři.

V tom vidím smysl svého nadání. Dělat druhým radost.

A taky ukázat (nejen) žákům, že literární klasici nám i po letech mají co říct, jen jim stačí chtít rozumět.